ÚVODNÍ VSTUPENKA
Na lavičce v parku seděl kluk s knížkou na kolenou. Vedle stál malíř před stojanem a malovat. Kluk oslovil malíře a ptal se ho, zda se dá věřit básníkům. "Píší," řekl, "že nějaká slečna měla oči jako mandle, pusu jako malinu, uši jako lastury, šíji jako labuť a nohy jako srnka." Rozesmál se: "Tak si ji představuji a říkám si, že musela mít ale ránu". A potom se obrátil na malíře, aby mu ji namaloval.
A skutečně, malíř namaloval dívku s mandlemi místo očí, malinou místo úst, mušlemi místo uší, s dlouhým opeřeným krkem a s hubenýma, chlupatýma nohama. Kluk se jen smál a smál.
"Tak si ji představuješ ty," řekl malíř. "A teď Ti namaluji, jak ji vidí básníci" a začal kreslit znovu. Namalovat něžný dívčí obličej s velkýma temnýma očima, svěžími červenými rty a jemná ouška. Dívka šla lehkým krokem na štíhlých nohách a otáčela hlavu za malířem na půvabném dlouhém krku.
Kluk stál před obrazem a díval se. A kdo ví, možná v tu chvíli začal věřit básníkům.
Tento příběh, jehož autorem je Zbyněk Malinský, je poetickou vstupenkou k tématu prozaičtějšímu – a tím je vidění. Na úvod si vyzkoušejte malý experiment. Zalistujte knihou výtvarného umění nebo "zalovte" v internetových vodách a vyberte si dva portréty. Jeden, který se Vám líbí, a druhý, který byste si do pokoje nepověsili, kdyby Vám ho umělecké galerie či aukční domy nabízely zadarmo. Přemýšlejte, co Vás při výběru k rozhodnutí vedlo, co Vás přitáhlo a co Vás naopak irituje a znepokojuje. A potom obrázky ukažte svým přátelům a sledujte jejich reakce. Jejich názory pravděpodobně nebudou stoprocentně odpovídat Vaší volbě a možná se někdo z Vašich známých zamiluje do portrétu, který jste "zavrhli".
Asi tušíte, kam tento experiment míří. Podobné hry totiž hrajeme neustále, jen obrazy zaměňujeme za konkrétní lidi – přátele, příbuzné, kolegy, nadřízené. Posuzujeme, škatulkujeme, měříme, přičítáme druhým domnělé kvality a nedokonalosti. A jsme přitom přesvědčeni, že náš názor je jedině ten správný. Někdy přizveme i více hráčů a takové setkání pak občas připomíná zasedání pavlačových drben. To je sice nepřístojné počínání, nicméně nenatropí tolik nepříjemností, jak když se do této hry pustí personalisté či manažeři. Protože i ti se mohou rozhlížet po svém okolí okem kluka nebo malíře z příběhu. Přesnost a jasnost vidění nejsou ovlivněny jen věkem a zkušeností. Vnímat okolí jako malý kluk může i čtyřicetiletý manažer či padesátiletá zkušená odbornice. Do hry totiž vstupuje mechanismus, který psychologie označuje jako projekce.
Projekce patří mezi obranné mechanismy, které se – zjednodušeně řešeno – starají o to, aby náš sebeobraz zůstal bez úhony. Nejde o žádný moderní "vynález". Své o něm věděli už v biblických dobách, když formulovali ono známé: "Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?"
Na druhých jaksi snadněji zahlédneme takové "ctnosti", jako je hádavost, zlomyslnost, závist, úzkoprsost, nesnášenlivost, hrubost, agrese, soutěživost, necitelnost, chamtivost, lenost, bezohlednost. Ve výčtu neřestí, které nás iritují na druhých, bychom mohli pokračovat dlouho. K tomu, abychom tyto rysy postřehli také ve svém vlastním nitru, je zapotřebí osobní zralost, bystrý postřeh, dostatečná sebereflexe a odvaha. Je pohodlnější nepříjemné a společensky či osobnostně nepřijatelné vlastnosti, způsoby chování, pocity a impulsy připsat druhým. Tam se můžeme rozčilovat, brojit proti nim, odsuzovat je. Tímto způsobem si sami před sebou zachováme čistou tvář – a hlavně nemusíme u sebe nic měnit. Působí to úlevně a dokonce to i dlouho vydrží, byť jen v našich očích. Okolí takovou hru prohlédne rychleji než my.
Pro ilustraci několik příkladů. Prodejní výsledky v jedné středně velké firmě specializující se na výrobu nábytku již delší dobu stagnují. Jeden ze zaměstnanců vytrvale navrhuje vyzkoušet nové prodejní cesty a zlepšit komunikaci se zákazníky. Vedoucí marketingového oddělení jeho návrhy odmítá a pokračuje ve stávající strategii. Podřízený získá nálepku "firemního hazardéra", který se ještě "potřebuje učit, jak to v praxi chodí". Po nějaké době zaměstnanec odchází a firma pokračuje ve stávající strategii, která vede ke zhoršení ekonomického postavení.
Mladší zaměstnankyně, nováček v oboru, se ostře ohrazuje proti doporučení své nadřízené. Její chování vnímá jako výrazně omezující a reglementující. Názory kolegů, že ze strany vedoucí nejde o nic osobního, ale pouze o seznámení s firemními postupy a snahu usnadnit zapracování, nebere v úvahu. Stejně jako nevnímá fakt, že kvůli konfliktům s nadřízenými skončily již dva její pracovní poměry.
Čtyřicetiletý manažer obviňuje kolegu, který chce včas odejít domů, z nedostatečného pracovního nasazení, pohodlnosti a neloajality, aniž by si uvědomil, že během posledních dvou let již několikrát obnovoval celý tým a sám právě prochází rozvodovým řízením, protože ve firmě tráví večery a víkendy.
Když opustíme pracovní prostředí, najdeme dostatek podobných situací i jinde. A tak manželka vytýká partnerovi nedostatek odvahy získat významnou pozici ve firemní hierarchii, aniž by si uvědomila, že se sama nikdy nepokusila o získání adekvátní pozice na pracovním trhu, otec-právník odsuzuje syna, který chce studovat výtvarné umění, z nepraktičnosti, aniž by si přiznal, že svou velkou lásku – fotografování…
