Dvojí pohled na vybraná ustanovení zákoníku práce - práce přesčas u kratší pracovní doby

     Občas lze pří výkladu výkonu práce u zaměstnanců, kteří mají sjednánu podle § 80 ZP kratší pracovní dobu, zaznamenat nejasnosti ohledně posuzování práce, kterou konají nad délku sjednaného pracovního úvazku. Zaměstnanec, který si dohodne, že koná práce např. v rozsahu 20 hodin týdně, a odpracuje v tomto týdnu „navíc“ 4 hodiny, vnímá tento výkon jako práci „přesčas“, protože ji vykonává nad sjednaný rozsah, a požaduje za její výkon nejenom mzdu, ale i příplatek za práci přesčas.

     Občas i v různých článcích či výkladech lze zaznamenat posuzování takto vykonané práce za práci přesčas podle § 93 ZP. Tento názor jsem zaznamenala např. v časopise Práce a mzda v článku ze dne 23. 5. 2008, který uveřejnil Ladislav Smejkal. Autor dovozuje, že sjednaná kratší pracovní doba je pro tohoto konkrétního zaměstnance stanovenou týdenní pracovní dobou, a proto výkon práce nad takto stanovenou týdenní pracovní dobu považuje za práci přesčas. Autor vychází z toho, že zákoník práce definici stanovené týdenní pracovní doby neobsahuje, ačkoliv jinak v § 78 odst. 1 definici dále používaných pojmů upravuje, a proto za stanovenou týdenní pracovní dobu (zkráceně uvedeno) je nutné považovat tu délku týdenní pracovní doby, která pro konkrétního zaměstnance vyplývá z předem stanoveného anebo i sjednaného kratšího rozvržení pracovní doby. Nepovažuji však tento názor za správný.

     Která práce se považuje za práci přesčas, je zákoníkem práce u zaměstnanců s kratší pracovní dobou výslovně definováno úpravou obsaženou v § 78 odst. 1 písm. i) ZP.

     Prací přesčas je práce konaná zaměstnancem na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem nad stanovenou týdenní pracovní dobu vyplývající z předem stanoveného rozvržení pracovní doby a konaná mimo rámec rozvrhu pracovních směn. Definice práce přesčas tak obsahuje tři definiční znaky:

1. Musí se jednat o práci konanou na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem. Prací přesčas je proto pouze taková práce, kterou zaměstnavatel nařídí anebo ji zaměstnanec koná s jeho souhlasem. Zákoník práce nestanoví formu příkazu ani souhlasu, nemusí se jednat o příkaz či souhlas písemný, zpravidla tomu tak v praxi ani není, protože práce přesčas je nařizována nebo souhlas k ní dáván často pouze ústně. Příkaz k výkonu práce přesčas je zpravidla dán pokynem k vykonání práce mimo rozvrh pracovní doby, např. za zaměstnance, který nenastoupí na další směnu anebo proto, že je nutné splnit v určitém čase či termínu pracovní úkol. Stejně tak souhlas zaměstnavatele může být dán písemně, často však ústně, případně i mlčky, má-li zaměstnavatel vědomost o tom, že zaměstnanec práci mimo rozvrh předem stanovených pracovních směn vykonává, a zaměstnanci příkaz k zastavení práce nedá a výsledky práce převezme nebo výkon práce vezme na vědomí. Z tohoto definičního znaku vyplývá, že prací přesčas není taková práce, k níž zaměstnavatel nedá příkaz, anebo není konaná s jeho souhlasem a zaměstnanec sám ze svého rozhodnutí koná práci byť i mimo rozvrh předem stanoveného rozvržení pracovní doby.

2. Druhým znakem je, že se jedná o práci nad stanovenou týdenní pracovní dobu, vyplývající z předem stanoveného rozvržení pracovní doby. Stanovenou týdenní pracovní dobu upravuje § 79 ZP, v němž jsou stanoveny maximálně přípustné délky týdenní pracovní doby v závislosti na výkonu některých prací nebo v závislosti na pracovních režimech. V nadpisu § 79 ZP je uvedeno, že upravuje stanovenou týdenní pracovní dobu a pouze tuto v maximálních limitech stanovenou délku týdenní pracovní doby zákoník práce v dalších ustanoveních považuje za „stanovenou“.

3. Třetím definičním znakem práce přesčas je, že je konána mimo rámec rozvrhu pracovních směn. Prací přesčas je pouze ta práce, kterou zaměstnanec vykonává mimo předem stanovené rozvržení pracovní doby, které mu je harmonogramem směn nebo rozvržením pracovní doby u zaměstnavatele předem stanoveno.

     Aby se mohlo jednat o výkon práce přesčas, musí být splněny všechny tři znaky. Tento závěr se týká všech zaměstnanců a každého výkonu práce. V § 78 odst. 1 písm. i) ZP, který upravuje shora uvedenou definici práce přesčas, je výslovně uvedeno, že u zaměstnanců s kratší pracovní dobou (§ 80 ZP) je prací přesčas až práce přesahující stanovenou týdenní pracovní dobu. Těmto zaměstnancům není také možné práci přesčas nařídit. Z této výslovné úpravy zákoníku práce vyplývá, že pro zaměstnance, který sjedná kratší pracovní dobu, není prací přesčas práce konaná nad sjednaný pracovní úvazek, ale až práce, která je konaná nad limity stanovené týdenní pracovní doby upravené v § 79 ZP.

     Zaměstnavatel může se zaměstnancem sjednat kratší pracovní dobu, čímž se rozumí, že je sjednána jiná délka týdenní pracovní doby, než jak je stanovena její délka v § 79 a § 79a ZP, které shodně upravují nejvýše přípustnou délku stanovené týdenní pracovní doby u zaměstnanců podle vykonávané práce (např. při těžbě nerostů) anebo v závislosti na zvoleném pracovním režimu. § 79a ZP upravuje maximálně přípustnou délku týdenní pracovní doby zaměstnanců mladistvých, tj. zaměstnanců do 18 let věku. Limity délky týdenní pracovní doby upravené v § 79 a § 79a ZP jsou nepřekročitelné, jsou to nejvýše přípustné délky týdenní pracovní doby a ani dohodou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem nelze tuto délku prodloužit. Tomu odpovídá nejenom formulace použitá v § 79 a § 79a ZP, ale také pojem „kratší“ pracovní doby, protože z použitého pojmu kratší je jednoznačné, že dohoda o jiné délce týdenní pracovní doby může být pouze směrem dolů, a nikoliv nahoru.

     Výslovnou úpravu kratší pracovní doby obsahuje výhradně ustanovení § 80 ZP, které stanoví zásadu, že zaměstnanci přísluší mzda nebo plat, které odpovídají této kratší pracovní době. Obecné oprávnění sjednat kratší pracovní dobu vyplývá z ustanovení § 2 odst. 1 ZP, protože práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů lze sjednat odchylně od zákoníku práce, jestliže to zákoník práce výslovně nezakazuje anebo z povahy ustanovení nevyplývá, že není možné se od něj odchýlit. Vzhledem k takto obecně upravené možnosti postupovat odchylně od jednotlivých ustanovení zákoníku práce není toto oprávnění výslovně opakováno v jednotlivých ustanoveních ZP, tedy ani v ustanovení o možnosti sjednat kratší pracovní dobu. Sjednat kratší pracovní dobu je možné u všech zaměstnavatelů bez výjimky, tedy i u zaměstnavatele uvedeného v § 109 odst. 3 ZP. Podle zásady upravené v § 13 odst. 3 ZP má zaměstnanec v pracovním poměru právo na přidělování práce v rozsahu…