Toto jsem už prožil, viděl a slyšel. Mnohokrát a přesně tak jak to probíhá znovu a znovu. Rozmlouvám s majitelem firmy. Znovu pozorně poslouchám stejný příběh, s různými postavami. Podívejme se blíže na tuto nemoc. Nazval jsem ji akédie firmy. Akédii popsal mezi prvními Evagrios jako nemoc, kterou trpěli mniši žijící v poušti. Popisuje ji jako totální znechucení, apatii, lhostejnost, otupělost. V řeckých pramenech vyjadřuje tento pojem i nedbalost, zbabělost nebo neschopnost rozhodovat a angažovat se. V jiných zdrojích je akédie vyjadřovaná jako žal, skleslost, malomyslnost, únava nebo beznaděj.
Začínáme konstatováním, že firma roste a rostou i problémy v ní. Spolumajitelé nebo členové nejvyššího managementu se neumí shodnout na strategických cílech a prioritách a výsledkem je, že se rozhodnutí odkládají. Úlohy a projekty se nedotahují do konce, diskuse a prezentace převažují nad akcemi a skutečnými výsledky. Firma stále víc připomíná parlament. Lidé začínají být nespokojení a frustrovaní, jejich motivace klesá. Vedení firmy se snaží dát spolupracovníkům lepší pracovní podmínky a platy. Křivka jejich výkonnosti má paradoxně opačný průběh než křivka zvyšování bonusů. Vytrácí se kreativita a radost z práce, přibývají konflikty. Problémy se přestávají řešit a konflikty přecházejí do chronického stavu. Důležitá rozhodnutí se odkládají, unikají příležitosti, odcházejí kreativní lidé a firma ztrácí svou inovační schopnost.
Popišme si ještě některé průvodní jevy tohoto procesu. Majitel a zakladatel firmy věnoval část akcií svým nejlepším spolupracovníkům a udělal z nich spolumajitele. Necítí však od nich vděčnost a loajalitu, ale právě naopak – z této strany přichází často opozice, nápady, které považuje za špatné nebo rizikové. Někdy má pocit, že právě ti, kteří pro firmu udělali nejméně, nejvíc mluví a způsobují největší konflikty. Napadá Vás paralela se "špatným" dítětem, které nemá výsledky a všichni ho porovnávají s "dobrými" sourozenci? Zakladatel firmu vybudoval na určitých principech, které noví spolumajitelé zpochybňují. Na jedné straně ho znervózňuje, že se někteří z nich pouštějí do rizikových projektů a řeší věci jinak, než by je řešil on. Na druhé straně ho však znepokojuje i alibizmus, neustálé diskuse, analýzy a nedotažené podnikatelské akce, které by přinesly výsledek.
Je to podobná situace, jako když otec vyčítá synovi chyby, které dělal v mladosti on sám. Mnozí úspěšní podnikatelé přiznávají, že kdyby na začátku svého podnikání věděli to, co vědí dnes, tak by podnikat možná ani nezačali. Na začátku jejich úspěchu se snoubily nevědomost s odvahou a nezkušenost s nadšením.
Připomeňme si dialog starého židovského rabína se svým žákem:
"Jak mohu dosáhnout moudrosti, jak se naučit důvtipu a porozumění?“
"Prostřednictvím zdravého rozumu a správného úsudku.“
"Jak ale dosáhnout správného úsudku?“
"Prostřednictvím zkušeností.“
"Jak získám tyto zkušenosti?“
Řešení se společníci a manažéři pokoušejí nejdřív hledat sami. Vymýšlejí složitá pravidla, mechanizmy hlasování a rozhodování. Když se do navrhnutého systému dosadí konkrétní jména, řešení je zpochybněno a rozhodnutí se odloží tak, jak se to stalo už mnohokrát v minulosti.
Proč se neumí majitelé firem nebo manažeři rozhodnout ve správném čase? Důvody jsou různé. Profesorské typy hledají optimální řešení a potřebují na to "nekonečný" čas. Optimální řešení nikdy nenajdou. Sociální typy hledají řešení, které uspokojí všechny, a také hledají marně. Nechávají své spolupracovníky hlasovat, psát tečky a lepit lístečky na tabuli. Nechtějí rozhodnout, protože mají obavu, zda bude rozhodnutí správné. Nejhorší rozhodnutí je však nerozhodnout nijak. V reálném životě a podnikání optimální řešení neexistuje – je pouze řešení v daném čase, s danými informacemi a s variantami, které jsme připravili.
Když byl Ronald Reagan dítětem, vzala ho teta k obuvníkovi, aby si vybral pár bot. Obuvník se ho zeptal, zda chce hranatou nebo zaoblenou špičku, ale Ronald se neuměl rozhodnout a řekl, že si to musí promyslet. Za pár dní ho obuvník potkal na ulici a otázku zopakoval. Malý Reagan se stále neuměl rozhodnout. "Dobře,“ říká obuvník, "za pár dní budeš mít boty hotové.“ A měl. Jedna byla hranatá a druhá zaoblená. Možno právě toto byla ta správná lekce, která vychovala z Ronalda Reagana rozhodného prezidenta, který změnil mapu světa. Naučila ho, že člověk nemůže nechat jiné lidi, aby rozhodovali za něho. "Když neděláte vlastní rozhodnutí, udělá ho za Vás někdo jiný,“ řekl Reagan.
Vraťme se ještě k židovským rabínům. Jeden z nich jednou sledoval provazolezce a ptal se ho, co je nejdůležitější pro udržení rovnováhy. Akrobat mu odpověděl, že se nesmí dívat na zem ani na provaz, ale na konečný bod, který chce dosáhnout. Za nejnebezpečnější však akrobat označil okamžik, kdy se musí na chvíli zastavit, otočit se a ztratí orientační bod.
Poučení – když se budeme dívat dozadu a pod nohy, často zastavovat a ztrácet orientační bod, tak ztratíme rovnováhu a můžeme spadnout velmi hluboko. Když se neumíme rozhodovat my, rozhodne za nás někdo jiný – obvykle v náš neprospěch.
Když nepomáhá samoléčba, povolávají se šamani. Drazí, dobře vyškolení, v černých oblecích, z renomované nadnárodní konzultační firmy. Globální rady vypsané z moudrých knih, zarámované v powerpointu. Popisují se procesy, definují standardy a cíle, vytvářejí formuláře, do firmy se na pomoc povolávají profesionální manažeři z mezinárodních firem. Žoldnéři, kteří za dobře definovaný bonus splní jakýkoliv krátkodobý cíl při jakémkoliv rozpočtu. Až se Vám někdy rozum zastaví.
Léčba je dlouhá a drahá. A jaký je výsledek? Kromě toho, že nemoc přetrvává, v podniku byly zničeny poslední zbytky zdravého rozumu. Šamani a konzultanti jsou podobní lékařům, které velmi dobře charakterizuje Jan Hnízdil výrokem F.Voltaira: "Lékař je člověk, který podává léky, o nichž ví jen velmi málo, k léčbě nemocí, o nichž ví ještě méně, lidem, o nichž neví vůbec nic."
Lékaři vědí, že včasné stanovení správné diagnózy je základem účinné terapie. Naši manažeři a podnikatelé však často tvrdí, že nemají čas – ani na řádnou diagnostiku, ani na léčbu. Co vlastně dělají?
Někdy od nich žádám, aby si udělali analýzu využití svého pracovního času v následující tabulce. A dělám si to taky pro sebe. Podívejte se na obrázek č. 1. Tito špičkoví lidé věnují často 60 – 90% svého času prvnímu kvadrantu. V kvadrantu 2 se ještě diskutuje, a když procházíme přes kvadrant 3 do kvadrantu 4, tak diskuse slábne a procenta klesají.
Důvody jsou různé, ale daly by se shrnout asi takto: máme tolik naléhavé práce, že nemáme čas věnovat se důležitým věcem. Jinými slovy – jsme tak zaneprázdnění, že ani nemáme čas vydělávat peníze.
Obrázek č. 1 – Jak využíváte svůj čas?
