§ 90 Nepřetržitý odpočinek mezi dvěma směnami

Komentář

• Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění

  • § 77 odst. 2 písm. d) – dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr a nepoužití úpravy pracovní doby

  • § 78 – vymezení pojmů

  • § 79 – stanovená týdenní pracovní doba

  • § 81 – rozvržení pracovní doby

  • § 83 – maximální délka směny

  • § 92 – nepřetržitý odpočinek v týdnu

  • § 93 – práce přesčas

  • § 350 odst. 2 – definice mladistvého zaměstnance

  • § 350a – definice týdne

Komentář

Povinnost zajistit odpočinek mezi směnami a v týdnu

Při rozvržení pracovní doby je zaměstnavatel povinen dodržet minimální doby odpočinku mezi směnami a v týdnu. V obou případech se jedná o odpočinek, který má zaměstnanci zajistit regeneraci pracovních sil. Jedná se o úpravu, kterou musí zaměstnavatel při rozvržení pracovní doby dodržet, a odpočinek mezi jednotlivými směnami a odpočinek v týdnu musí zaměstnancům při rozvrhování pracovní doby alespoň v minimálním rozsahu zajistit. Ani v dohodě se zaměstnancem nelze tento minimální odpočinek pominout anebo jej poskytovat v menším rozsahu, než zákoník práce určuje. Za porušení povinností při stanovení minimálního odpočinku mezi směnami a v týdnu odpovídá výhradně zaměstnavatel a své odpovědnosti se nezbaví ani v případě, že ke zkrácení odpočinku dal zaměstnanec souhlas. Ke zkrácení odpočinku mezi směnami i v týdnu pod minimální hranice stanovené zákoníkem práce nemůže platně dojít ani dohodou v kolektivní smlouvě. Zajištění alespoň minimálního odpočinku mezi směnami a v týdnu, vyplývá z komunitárního práva, především ze Směrnice č. 2003/88/ES, o některých aspektech úpravy pracovní doby.

 NahoruSamostatné posuzování pracovního poměru

Při stanovení odpočinku mezi dvěma směnami vychází zaměstnavatel ze sjednaného konkrétního pracovního poměru a každý pracovní poměr se i pro tento účel posuzuje samostatně. Při rozvržení pracovní doby se týdnem rozumí každé období na sebe navazujících sedmi dnů. Zaměstnavatel musí při rozvržení pracovní doby stanovit počátek rozvržení, který může stanovit podle svých potřeb. Může se jednat o kalendářní den, např. 1. 1., ale počátek počítání může být stanoven na kalendářní pondělí či jiný kalendářní den. Týdnem se však rozumí každé období sedmi po sobě následujících dnů, a proto je stanovení počátku tohoto počítání významné. Takto stanovený počátek se použije pro zjištění dodržení povinnosti zaměstnavatele zajistit zaměstnanci jak nepřetržitý odpočinek mezi směnami podle § 90 ZP, tak i povinnost zajistit nepřetržitý odpočinek v týdnu podle § 92 ZP.

 NahoruMinimální odpočinek

Zaměstnavatel je povinen rozvrhnout pracovní dobu tak, aby zaměstnanec měl mezi koncem jedné směny a začátkem následující směny nepřetržitý odpočinek po dobu alespoň 11 hodin během 24 hodin po sobě jdoucích. Zaměstnanec mladistvý, tj. zaměstnanec do 18 let věku, musí mít odpočinek mezi směnami v délce alespoň 12 hodin během 24 hodin po sobě jdoucích. Ke zkrácení nepřetržitého odpočinku z 12 na 11 hodin u zaměstnanců starších 18 let došlo novelou § 90 odst. 1 ZP provedenou zák. č. 155/2013 Sb., s účinností od 1. 8. 2013. Do 31. 7. 2013 měl zaměstnavatel povinnost rozvrhnout pracovní dobu tak, aby všichni zaměstnanci, tj. i zaměstnanci starší 18 let, měli nepřetržitý odpočinek mezi směnami alespoň 12 hodin. Ke zkrácení nepřetržitého odpočinku na 11 hodin mezi jednotlivými směnami došlo novelizací § 90 odst. 1 ZP při projednání novely zákoníku práce, která se měla původně týkat pouze výjimek při sjednávání pracovních poměrů na dobu určitou. S návrhem na zkrácení doby odpočinku mezi jednotlivými směnami souhlasili i sociální partneři, tj. odborové organizace i organizace zaměstnavatelů, a to proto, že zkrácení odpočinku mezi směnami umožní jednodušší rozvržení pracovní doby, což bylo někdy při nutnosti dodržet minimální odpočinek v rozsahu 12 hodin organizačně komplikované nebo i nemožné. Úprava obsažená v § 90 odst. 1 ZP do 31. 7. 2013, pokud byl minimální odpočinek obecně stanoven na 12 hodin, byla přísnější, než to vyžadovala Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES, o některých aspektech úpravy pracovní doby. Směrnice totiž požaduje, aby odpočinek mezi jednotlivými směnami obecně činil alespoň 11 hodin. Právní úprava ČR tak sice i do 31. 7. 2013 byla konformní s touto Směrnicí, ale minimální odpočinek mezi směnami byl stanoven ve vyšším rozsahu než Směrnicí stanovený. Úprava, která umožňuje od 1. 8. 2013, aby nepřetržitý odpočinek činil pouze 11 hodin mezi jednotlivými směnami, tak využívá minima upraveného shora uvedenou Směrnicí.

Ke zkrácení odpočinku však došlo výhradně u zaměstnanců starších 18 let. Zaměstnanci mladiství, tj. zaměstnanci do 18 let, musí mít nepřetržitý odpočinek mezi koncem jedné směny a začátkem nové směny v délce alespoň 12 hodin, u těchto zaměstnanců proto k žádné změně nedochází. Ochranou mladistvých zaměstnanců je českou právní úpravou zajištěn soulad se Směrnicí Rady 94/33/ES o ochraně mladistvých pracovníků, která vyžaduje, aby minimální odpočinek těchto zaměstnanců mezi jednotlivými směnami byl minimálně 12 hodin.

Zkrácení minimálního odpočinku u zaměstnanců starších 18 let na 11 hodin od 1. 8. 2013 sice znamená úlevu pro zaměstnavatele při rozvržení pracovní doby, ale tím, že je od 1. 8. 2013 stanoven odchylně nepřetržitý odpočinek mezi směnami u zaměstnanců starších 18 let a mladších do 18 let, musí zaměstnavatel tento rozdíl při rozvržení pracovní doby zohlednit. Pokud bude rozvrhovat pracovní dobu tak, aby mezi koncem a počátkem směny byl nepřetržitý odpočinek pouze 11 hodin, nemůže do těchto směn zařadit zaměstnance mladistvé. U těch musí buď sjednat individuální dohodu o úpravě…