Na přerušení pracovní cesty se zaměstnanec musí se zaměstnavatelem dohodnout. Po dobu přerušení pracovní cesty mu nepřísluší náhrada cestovních výdajů.
Pracovní cestou se podle § 42 odst. 1 ZP rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo jejího výkonu. Zaměstnavatel může vyslat zaměstnance na dobu nezbytné potřeby na pracovní cestu jen na základě dohody s ním. Zda se jedná o výkon práce mimo sjednané místo výkonu, se posuzuje ve vztahu k místu výkonu práce, které bylo sjednáno v pracovní smlouvě. Jestliže zaměstnanec souhlasí (sjedná dohodu) o vyslání na pracovní cestu, podmínky, za kterých je pracovní cesta konána, určuje podle § 153 ZP zaměstnavatel. Zaměstnavatel určí místo nástupu, dobu nástupu a ukončení pracovní cesty, místo plnění pracovních úkolů, způsob dopravy a způsob ubytování, případně může určit další podmínky, za kterých bude pracovní cesta konána. Jestliže zaměstnanec souhlasil s tím, že bude na pracovní cesty vysílán, nemůže sám o podmínkách, za kterých je pracovní cesta konána, rozhodovat. Zákoník práce jej chrání ale v tom, že stanoví minimální právo na cestovní náhrady, které mu musí zaměstnavatel v souvislosti s pracovní cestou poskytovat.
Zákoník práce v § 160 ZP, § 162 ZP, § 163 ZP a § 170 ZP upravuje postup při úhradě některých cestovních náhrad pro případ přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance. I když není přerušení pracovní cesty výslovně nijak blíže upraveno, zákoník práce s touto možností počítá, protože upravuje rozsah poskytovaných cestovních náhrad při jejím přerušení. Přerušit pracovní cestu však lze výhradně po dohodě se zaměstnavatelem. Rozhodování o pracovní cestě, pokud se na tom zaměstnanec se zaměstnavatelem dohodne, je poté plně v kompetenci zaměstnavatele, ten stanoví také, od kdy do kdy je pracovní cesta konána (dobu nástupu a ukončení pracovní cesty), a proto návrh (žádost) o přerušení pracovní cesty podává vždy zaměstnanec. Zaměstnavatel totiž už při nařizování pracovní cesty může zohlednit rozsah plnění pracovních úkolů a nařízení pracovní cesty mu může přizpůsobit. Po dobu přerušení pracovní cesty zaměstnanci nepřísluší náhrada cestovních výdajů.
Zaměstnavatel může se zaměstnancem dohodnout přerušení pracovní cesty, není k tomu však povinen. Při rozhodování musí zvážit především nákladovou položku, tj. případnou úsporu náhrad cestovních výdajů. Formální náležitosti dohody, včetně písemné formy stanoveny nejsou, dohodu o přerušení pracovní cesty lze proto sjednat i ústně. Dohodu lze sjednat jak pro případ tuzemské, tak i zahraniční pracovní cesty. Přerušení pracovní cesty lze dohodnout pro tuzemskou i zahraniční pracovní cestu i u zaměstnavatele uvedeného v § 109 odst. 3 ZP. Dohoda o přerušení pracovní cesty se sjednává pouze pro konkrétní pracovní cestu, protože určujícím pro žádost zaměstnance přerušit pracovní cestu bude zpravidla termín pracovní cesty nebo místo, kam je na pracovní cestu vysílán.
Rozsah poskytovaných cestovních náhrad pro případ přerušení pracovní cesty je výslovně upraven před počátkem výkonu práce nebo po ukončení výkonu práce.…
