Dotaz
Máme zaměstnance kategorie A podle vyhlášky o radiační ochraně, kteří rovněž konají práce zvlášť obtížné pod zemí při těžbě nerostů. Tito zaměstnanci v tomto prostředí pracují nepravidelně s nárokem na poměrnou část dodatkové dovolené, která může být max. 10 dnů (5 dnů ionizující záření + 5 dnů práce pod zemí při těžbě nerostů). Na těchto 10 dnů mají nárok pouze v případě, že v tomto prostředí pracují po celý kalendářní rok.
Prosím o sdělení, co se v nárocích na dodatkovou dovolenou za práci v prostředí ionizujícího záření a za práci pod zemí při těžbě nerostů považuje za směnu. Kolik musí odpracovat hodin v tomto prostředí, aby se jednalo o směnu pro nárok na oba druhy dodatkové dovolené? Lze pro tyto účely použít § 212 odst. 1 ZP, kde se za odpracovaný den považuje den, v němž zaměstnanec odpracoval převážnou část směny?
Právní předpisy
Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů
-
§ 212 odst. 1 ZP
-
§ 214 ZP
-
§ 215 ZP
Odpověď
V rámci systematického výkladu zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZP"), lze spíše dospět k závěru, že analogické užití ustanovení § 212 odst. 1 ZP věty druhé v případě určení toho, co se považuje za odpracovaný den pro účely nároku na dodatkovou dovolenou, nebude možné. Je tomu tak proto, že ustanovení § 212 odst. 1 ZP věta druhá není nějakým obecným ustanovením, které by se mohlo aplikovat na všechny případy dovolené, ale naopak ustanovením zvláštním, které se vztahuje pouze k dílu 1 hlavy II ZP, kde je popsána dovolená za kalendářní rok. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu uvedené ustanovení aplikovat i na případ dodatkové dovolené, musel by to v zákoníku práce dle mého názoru výslovně uvést, tak jako to činí v případě dovolené za odpracované dny, když v ustanovení § 214 ZP poslední věta říká, že ustanovení § 212 odst. 1 ZP věty druhé platí i zde. Takový výslovný odkaz na ustanovení § 212 odst. 1 ZP větu druhou však v případě dodatkové dovolené nenajdeme, proto se lze spíše přiklonit k názoru, že záměrem zákonodárce bylo, aby zaměstnanec v příslušném dni, aby se mu mohl tento den pro účely nároku na dodatkovou dovolenou počítat jako den odpracovaný, odpracoval celou směnu, nikoliv pouze její převážnou část.
Je otázkou, jak by tento výklad obstál v porovnání s výkladem teleologickým, který šetří smysl a účel předmětného ustanovení, kdy by v potaz mohly přijít ustanovení § 1a ZP, především zde uvedená zásada zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance a ostatně i účel institutu dodatkové dovolené. U dodatkové dovolené, která má výrazný zdravotní charakter a kompenzuje určitým skupinám zaměstnanců skutečnost, že vykonávají práce, které jsou obecně považovány za namáhavější, obtížnější nebo ztíženější, si lze položit legitimní otázku, proč by se právě u této práce neměl analogicky započítat pro účely nároku na dodatkovou…
