dnes je 21.7.2019
Input:

Vznik práva na stravné za cestu na území České republiky

10.5.2019, , Zdroj: Verlag Dashöfer

2019.11.01
Vznik práva na stravné za cestu na území České republiky

Ing. Karel Janoušek

Na stanovení výše zahraničního stravného má podle § 170 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění (dále jen „ZP”), zásadní vliv to, zda zaměstnanci v daném kalendářním dni vzniklo nebo nevzniklo právo na tuzemské stravné. Podle tohoto ustanovení totiž při vzniku práva na tuzemské stravné zaměstnanci přísluší zahraniční stravné pouze tehdy, když doba strávená týž den v zahraničí je delší než 5 hodin. Je-li tento den zaměstnanec v zahraničí dobu nepřesahující 5 hodin, zahraniční stravné mu nepřísluší. Z toho pak vyplývá samozřejmá snaha každého zaměstnance, který byl vyslán na zahraniční pracovní cestu, aby při cestě do zahraničí strávil na území ČR dobu kratší než uvedených 5 hodin. To se jistě podaří zřejmě v každém případě zaměstnancům bydlícím v Praze a okolí, ale ne tak zaměstnancům bydlícím např. v Karlovarském, Plzeňském či Jihočeském kraji při cestě do Polska nebo Ústeckého či Libereckého kraje při cestě na Slovensko anebo Moravskoslezského kraje při cestě do Německa či kamkoliv letadlem z Prahy.

Vznik práva na tuzemské stravné tak má při zahraniční pracovní cestě mimořádný vliv na zahraniční stravné. Jde ale logicky v zásadě jen o první a poslední den zahraniční pracovní cesty, pokud se zaměstnanec při delší zahraniční pracovní cestě s výkonem práce v zahraniční nevrací každý den např. k ubytování do tuzemska.

V ustanovení § 170 odst. 3 ZP je uvedeno, že jde o vznik práva na stravné za cestu na území ČR podle § 163 ZP nebo § 176 ZP. Není tedy jednoznačně zřejmé, zda jde o vznik práva na stravné za příslušnou zahraniční pracovní cestu nebo i jinou zahraniční pracovní cestu uskutečněnou týž den, příp. i za tuzemskou pracovní cestu uskutečněnou během téhož kalendářního dne. Protože to tedy v cit. ustanovení není blíže specifikováno, nelze to podle mého názoru posoudit jinak, než že pro uvedené účely jde o vznik práva na stravné za cestu na území České republiky za jakoukoliv pracovní cestu (tuzemskou či zahraniční) uskutečněnou během kalendářního dne, za který se zjišťuje výše zahraničního stravného.

Jak vyplývá z § 163 ZP, příp. § 176 ZP, právo na tuzemské stravné vzniká, trvá-li tuzemská pracovní cesta (tuzemská část zahraniční pracovní cesty) alespoň 5 hodin. Pro uvedený účel, tj. při zjišťování výše zahraničního stravného, je tedy nutno vždy nejdříve zjistit, zda zaměstnanec v příslušném kalendářním dni uskutečnil nějakou pracovní cestu, která trvala na území České republiky alespoň 5 hodin, a to ať jde o tuzemskou pracovní cestu nebo tuzemskou část kterékoliv zahraniční pracovní cesty uskutečněné v tomto dni.

Dále je třeba mít na paměti, že právo na stravné zaměstnanci vzniká, i když si zaměstnanec stravné za příslušnou pracovní cestu neuplatnil, zřekl se ho (jak je zřejmé z § 4a odst. 4§ 346c ZP, neplatně) nebo mu dosud nebylo poskytnuto. Není ani podstatné, zda zaměstnanci za tuzemskou pracovní cestu nebo tuzemskou část zahraniční pracovní cesty nebude stravné při více bezplatně poskytnutých jídlech podle § 163 odst. 2 ZP§ 176 odst. 4 ZP poskytnuto (právo na stravné mu vzniklo, jen stravné bude nulové). Totéž se týká případů, kdy zaměstnanec ve vyúčtování cestovních náhrad výši stravného neuvedl, nebo když po pracovní cestě nevyplnil a neodevzdal tiskopis cestovní příkaz. Důležité je, že mu právo na stravné vzniklo, výše stravného, která bude zaměstnanci poskytnuta, není podstatná. Právo na stravné totiž vzniká uskutečněním pracovní cesty, nikoliv až vyplněním tiskopisu, zpravidla cestovního příkazu a vyúčtováním pracovní cesty, uplatněním nároku nebo jeho vyplacením zaměstnanci apod.

Jestli zaměstnanec byl na pracovní cestě v tuzemsku a jak dlouho, lze při správné evidenci přítomnosti zaměstnance na pracovišti zjistit zpravidla vždy. Využít je možno i záznamy o provozu služebního vozidla, evidenci docházky apod. Koneckonců na pracovní cestu vysílá zaměstnance zaměstnavatel, takže zaměstnavatel by měl příslušný přehled mít vždy.

Pro úplnost je třeba také uvést, že při poskytnutí stravného podle § 176 odst. 2 ZP, tj., v případě, že zaměstnanci bylo vysláním na kratší pracovní cestu znemožněno stravovat se obvyklým způsobem, nejde o vznik práva zaměstnance na stravné, neboť zaměstnavatel mu ho v tomto případě poskytl jen na základě možnosti (nikoliv povinnosti). Další podrobnosti jsou uvedeny v příkladech.

Vznikne-li tedy zaměstnanci v kalendářním dni právo na tuzemské stravné a doba strávená v zahraničí v tomto dni při zahraniční pracovní cestě nebo více zahraničních pracovních cestách není delší než 5 hodin, tzn., je 5 hodin nebo kratší dobu, zaměstnanci zahraniční stravné nepřísluší. Dojde-li k takové situaci, pak podle § 170 odst. 4 ZP se doba, za kterou zaměstnanci nevzniká právo na zahraniční stravné, připočítává k době rozhodné pro stanovení výše tuzemského stravného, tj., připočítává se k tuzemské části příslušné zahraniční pracovní cesty v daném kalendářním dni. Stejně se postupuje v případě, kdy zaměstnanci nepřísluší zahraniční stravné, protože nebyl při dané zahraniční pracovní cestě v zahraničí ani 1 hodinu (bude tam maximálně 59 min.). To se týká nejen jednodenních nebo několika jednodenních zahraničních pracovních cest v kalendářním dni, ale také prvního a posledního dne vícedenní zahraniční pracovní cesty, ale i dne, ve kterém zaměstnanec jednu zahraniční pracovní cestu ukončil a na druhou zahraniční pracovní cestu nastoupil.

Příklad č. 1

Zaměstnanec byl na jednodenní zahraniční pracovní cestě na Slovensku, přičemž při cestě tam mu cesta na hranice trvala 4 hodiny, 5 hodin byl na Slovensku a při cestě zpět mu tuzemská část cesty trvala 4 hodiny. Jaké stravné mu přísluší za tuzemskou a zahraniční část cesty?

V tomto případě vzniklo za 8 hodin trvání tuzemské části jednodenní zahraniční pracovní cesty zaměstnanci právo na stravné ve výši stanovené zaměstnavatelem podle platné vyhlášky MPSV pro dobu trvání pracovní cesty 5 až 12 hodin. Zahraniční stravné mu však nepřísluší, protože nebyl v zahraničí déle než 5 hodin, což jako podmínku pro zahraniční stravné v případě, kdy zaměstnanci vzniká právo na tuzemské stravné, stanoví § 170 odst. 3 ZP. Doba, za kterou zaměstnanci nepřísluší zahraniční stravné, se podle § 170 odst. 4 ZP připočte k době strávené v ČR a tuzemské stravné tedy zaměstnanci bude poskytnuto za dobu 13 hodin, tj. ve výši stanovené zaměstnavatelem pro dobu trvání déle než 12 až 18 hodin v souladu s platnou vyhláškou MPSV.

Zcela stejně by se postupovalo v případě prvního dne vícedenní zahraniční pracovní cesty, na kterou zaměstnanec nastoupil v 11.00 hod., hranice České republiky by překročil (nebo by letadlo odletělo z letiště v České republice do zahraničí) v 19.00 hod., a také v případě posledního dne zahraniční pracovní cesty, při které by hranice České republiky překročil (nebo by letadlo přistálo v České republice) v 5.00 hod. a tuto pracovní cestu ukončil v 13.00 hod.

Pokud by byl zaměstnanec v zahraničí déle než 5 hodin (např. 5 hod. a 10 min.), příslušelo by mu kromě tuzemského stravného za 8 hodin v tuzemsku také zahraniční stravné ve výši 1/3 příslušné základní sazby zahraničního stravného.

Příklad č. 2

Zaměstnanec uskutečnil v kalendářním dni dvě zahraniční pracovní cesty. Při první zahraniční pracovní cestě na Slovensko mu cesta na hranice trvala 2 hodiny, na Slovensku byl 3 hodiny a cesta z hranic do místa ukončení pracovní cesty mu trvala 2 hodiny. Při druhé zahraniční pracovní cestě mu cesta na hranice trvala 3 hodiny, v Rakousku byl 2 hodiny a cesta z hranic do místa ukončení pracovní cesty mu trvala 2 hodiny. Jaké mu tento den přísluší tuzemské a zahraniční stravné?

V tomto případě u první zahraniční pracovní cesty nevzniklo zaměstnanci za 4 hodiny trvání její tuzemské části právo na tuzemské stravné. Za tuzemskou část druhé zahraniční pracovní cesty (5 hodin) uskutečněné v tomtéž kalendářním dni právo na tuzemské stravné vzniklo. Zahraniční stravné zaměstnanci za tento kalendářní den nepřísluší, protože nebyl v zahraničí celkem déle než 5 hodin. V uvedeném případě tam byl pouze 5 hodin, což není déle než 5 hodin.

Podle § 170 odst. 4 ZP se doba, za kterou zaměstnanci zahraniční stravné nepřísluší, připočítává k době rozhodné pro stanovení výše tuzemského stravného. Protože tuzemské stravné se na rozdíl od zahraničního stravného stanoví vždy za každou pracovní cestu samostatně, je nutno v uvedeném případě připočítat dobu trvání zahraniční části pracovní cesty k trvání tuzemské části příslušné zahraniční pracovní cesty a znovu zjistit, jaké tuzemské stravné zaměstnanci přísluší.

U první zahraniční pracovní cesty se tedy ke  4 hodinám její tuzemské části připočtou 3 hodiny strávené v zahraničí a tuzemské stravné za tuto cestu přísluší zaměstnanci ve výši stanovené zaměstnavatelem podle platné vyhlášky MPSV pro dobu trvání pracovní cesty 5 až 12 hodin.

U druhé zahraniční pracovní cesty se k její tuzemské části trvající 5 hodin připočtou 2 hodiny zahraniční části a zaměstnanci za tuto zahraniční pracovní cestu přísluší tuzemské stravné. Zahraniční stravné zaměstnanci nepřísluší.

Uvedená situace nastala, protože zaměstnanci vzniklo v daném kalendářním dni právo na tuzemské stravné a protože nebyl tento den v zahraničí celkem déle než 5 hodin.

Zcela stejně by se postupovalo v případě, že zaměstnanec při návratu ze zahraniční pracovní cesty překročil hranice České republiky např. ve 3.00 hod., tuto pracovní cestu ukončil v 7.00 hod. a tentýž den nastoupil v 17.00 hod. na jinou zahraniční pracovní cestu, při níž hranice České republiky překročil ve 22.00 hod., anebo opačně.

Příklad č. 3

Zaměstnanec uskutečnil dvě zahraniční pracovní cesty v jednom dni. Při první byl v tuzemsku celkem 2 hodiny a v zahraničí 3 hodiny, při druhé v tuzemsku celkem 4 hodiny a v zahraničí 10 hodin. Jaké stravné a zahraniční stravné mu za tento den přísluší?

V tomto případě u první ani u druhé zahraniční pracovní cesty nevzniklo zaměstnanci za její tuzemskou část právo na tuzemské stravné. Doba tuzemských částí různých pracovních cest se nesčítá.

Podle ustanovení § 170 odst. 3 ZP se zahraniční stravné stanoví za celkovou dobu strávenou v zahraničí, a zahraniční stravné se tak za 13 hodin strávených v zahraničí stanoví ve výši 2/3 základní sazby platné pro stát, v němž byl zaměstnanec tento den nejdéle.

Zcela stejně by se postupovalo v případě, že zaměstnanec při návratu ze zahraniční pracovní cesty překročil hranice České republiky např. ve 3.0 hod., tuto pracovní cestu ukončil v 5.00 hod. a tento den nastoupil v 10.00 hod. na jinou zahraniční pracovní cestu a hranice České republiky překročil v 14.00 hod., anebo opačně.

Příklad č. 4

Zaměstnanec uskutečnil v kalendářním dni dvě zahraniční pracovní cesty, z toho jednu velmi krátkou. Při první mu cesta na hranice trvala 2 hodiny, v zahraničí byl 30 minut a cesta z hranic zpět do místa pravidelného pracoviště mu trvala