Náklady zaměstnavatelů při absolvování pracovnělékařských prohlídek zaměstnanci

     Od 1. 4. 2012 je účinná nová právní úprava poskytování pracovnělékařských služeb (dříve závodní preventivní péče), provedená zákonem č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů. Vymezení pracovnělékařských služeb, zejména specifikace jednotlivých typů pracovnělékařských prohlídek a jejich náležitosti jsou pak upraveny vyhláškou Ministerstva zdravotnictví č. 79/2013 Sb., o pracovnělékařských službách.

     Tato právní úprava ve spojení s Úmluvou Mezinárodní organizace práce č. 161 o závodních zdravotních službách (vyhlášená ve Sbírce zákonů pod č. 145/1988 Sb.) stanoví, že náklady na pracovnělékařské služby nese zaměstnavatel (až na specifickou výjimku vstupních prohlídek, jak rozvádíme níže). V některých případech ovšem není úplně zřejmé, o jaké náklady se jedná a zda tyto náklady (zejména v případě jejich vynaložení zaměstnanci) jsou opravdu nezbytné náklady, které by měl zaměstnancům zaměstnavatel nahradit. V tomto článku stručně shrneme náklady vznikající při provádění pracovnělékařských služeb a dále se zaměříme zejména na náhradu nákladů, které při absolvování pracovnělékařských prohlídek vznikají zaměstnancům.

     Náklady na pracovnělékařské služby, které jsou zaměstnavatelé podle § 58 zákona o specifických zdravotních službách povinni hradit, obecně zahrnují následující okruhy nákladů:

1. platby poskytovatelům pracovnělékařských služeb,

2. náhrada mzdy zaměstnancům,

3. náhrada nákladů vynaložených zaměstnanci.

     Nejvýznamnějším nákladem vynakládaným zaměstnavateli v souvislosti s pracovnělékařskými službami jsou obvykle platby smluvnímu poskytovateli těchto služeb kryjící náklady a odměnu za provádění jednotlivých prohlídek. Do této skupiny dále patří i náklady přímo spojené s prováděním prohlídek, tedy například platba za výpis ze zdravotnické dokumentace zaměstnance vedené registrujícím poskytovatelem nebo platba za vyšetření u specialistů, které budou potřebné v rámci prohlídky.

     Zaměstnavatel ovšem nehradí náklady na vstupní prohlídku uchazečů o zaměstnání, kteří v rámci výběrového procesu neuspěli. Vybranému uchazeči by měl vynaložené náklady na vstupní lékařskou prohlídku nahradit, nicméně je možné se dohodnout s uchazečem jinak, například že zaměstnavatel vstupní prohlídku uhradí až po skončení zkušební doby zaměstnance nebo že náklady ponese samotný uchazeč (tato poslední možnost neplatí u zaměstnanců pracujících v noci nebo mladistvých). V této souvislosti upozorňujeme na skutečnost, že uchazeč o zaměstnání je povinen vstupní prohlídku absolvovat ještě před uzavřením pracovní smlouvy.

     Obecně platí, že zaměstnavatel by měl vyslat zaměstnance na pracovnělékařskou prohlídku v rámci jeho pracovní doby. Tato povinnost vyplývá z článku 12 Úmluvy Mezinárodní organizace práce o závodních zdravotních službách č. 161 (vyhlášené pod č. 145/1988 Sb.), která stanoví, že dohled na zdraví pracovníků ve vztahu k práci nesmí být pro ně spojen se ztrátou na výdělku; musí být bezplatný a konat se pokud možno v pracovní době. Tomu odpovídá § 103 odst. 1 písm. e) zákoníku práce, podle kterého musí zaměstnavatel nahradit zaměstnanci, který se podrobí preventivní prohlídce, vyšetření nebo očkování podle písmene d), případnou ztrátu na výdělku, a to ve výši průměrného výdělku. Tato náhrada náleží zaměstnanci za celou zameškanou dobu.

     Pokud není možné provést prohlídku v rámci pracovní doby zaměstnance
(např. u zaměstnanců pracujících v noci) a lékařská prohlídka se tedy realizuje mimo pracovní dobu, nemá dle našeho názoru zaměstnanec právo na žádnou kompenzaci za dobu strávenou na cestě na prohlídku, samotnou prohlídku a cestu zpět.

     Každý zaměstnanec má povinnost prohlídky v rámci pracovnělékařských služeb absolvovat, a to dle § 56 písm. a) zákona o specifických zdravotních službách, a dále i podle § 106 odst. 4 písm. b) zákoníku práce. Jeho povinností tak je se i k těmto prohlídkám dopravit - žádný právní předpis nestanoví zaměstnavateli povinnost, aby zabezpečil takovou dopravu nebo aby zaměstnance k prohlídkám dopravil sám.

     Výše uvedené platí samozřejmě za předpokladu, že určený poskytovatel pracovnělékařských služeb byl zaměstnavatelem zvolen v souladu s obecnými zvyklostmi, tedy zejména pokud působí v místě výkonu práce, nebo u větších zaměstnavatelů vždy alespoň v rámci odpovídajícího regionu (např. okresu či kraje), kde zaměstnanci pracují. Pro minimalizaci možných debat či dokonce sporů lze doporučit, aby zaměstnavatel vyhovoval žádosti o absolvování prohlídky u jiného poskytovatele pracovnělékařských služeb, se kterým má zaměstnavatel uzavřenu příslušnou smlouvu, pokud jsou pro to zvláštní důvody, například skutečnost, že konkrétní zaměstnanec bydlí ve stejném městě, jako tento poskytovatel určený pro jiný region (pokud neexistují věcné a ospravedlnitelné důvody, aby byla prohlídka uskutečněná výlučně určeným poskytovatelem, např. potřeba znalosti pracoviště apod.).

     Z obecných zásad, podle kterých náklady výkonu práce, respektive zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (kam spadají i pracovnělékařské prohlídky), nese zaměstnavatel (zejm. viz § 101 odst. 6 ZP), lze odvodit, že i případné výdaje, které vzniknou zaměstnanci v souvislosti s cestou k poskytovateli pracovnělékařských služeb a zpět, má nést zaměstnavatel. Zaměstnanci tak tyto případné výdaje musejí být ze strany zaměstnavatele nahrazeny obdobně jako cestovní náhrady (§ 151 ZP), nicméně příslušné…