Nepřístupný dokument, nutné přihlášení
Input:

Náhrada škody na odložených věcech

3.3.2017, , Zdroj: Verlag Dashöfer

2017.05.01
Náhrada škody na odložených věcech

Mgr. Zdeněk Schmied

V pracovněprávních vztazích je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu na odložených věcech podle § 267 ZP, a to v rozsahu stanoveném v § 268 ZP. Těmito ustanoveními se zajišťuje ochrana majetku zaměstnance při výkonu závislé práce v souvislosti s plněním jeho pracovních úkolů podle pokynů zaměstnavatele nebo v souvislosti s ním. S účinností ode dne 1. října 2015 došlo zákonem č. 206/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zrušuje zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, a zrušují nebo mění některé další zákony, ke změně pracovněprávní úpravy odpovědnosti za škodu v zákoníku práce především tak, že ve vazbě na občanskoprávní úpravu náhrady škody a nemajetkové újmy podle „nového” občanského zákoníku se dosavadní pojem „odpovědnost za škodu” nahrazuje pojmem „povinnost k náhradě škody nebo nemajetkové újmy” a dále že se lhůta pro oznámení škody na odložených věcech, dříve prekluzivní („propadná”), nahrazuje lhůtou promlčecí, jejímž marným uplynutím právo zaměstnance na náhradu škody sice nezaniká, lze jej však namítnout v soudním řízení.

PŘEDPOKLADY VZNIKU POVINNOSTI NAHRADIT ŠKODU A JEJÍ ROZSAH

Podle § 267 odst. 1 ZP platí, že „zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu na věcech, které se obvykle nosí do práce a které si zaměstnanec odložil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním na místě k tomu určeném nebo obvyklém”. Podle odstavce 2 téhož ustanovení „právo na náhradu škody se promlčí, jestliže její vznik neohlásí zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu, nejpozději do 15 dnů ode dne, kdy se o škodě dozvěděl”.

Povinnost zaměstnavatele nahradit zaměstnanci škodu na odložených věcech vzniká za splnění těchto předpokladů:

  • odložení věcí při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním na místě k tomu určeném nebo obvyklém,

  • vznik škody na těchto věcech,

  • ohlášení vzniku škody zaměstnavateli bez zbytečného odkladu, nejpozději do 15 dnů ode dne, kdy se zaměstnanec o škodě dozvěděl (zde s důsledky promlčení práva na náhradu škody).

Povinnost zaměstnavatele nahradit škodu na odložených věcech, která je založena na jeho objektivní odpovědností za škodu (tedy odpovědnost „za výsledek”), se vztahuje na věci, které zaměstnanec v souvislosti s výkonem práce odložil na místě k tomu určeném nebo obvyklém a  které se tak dostaly dočasně mimo jeho dispozici, to znamená, že po určitou dobu ztratil možnost na ně dohlížet a pečovat o ně. Této odpovědnosti se zaměstnavatel nemůže zprostit jednostranným prohlášením, že za odložené věci neodpovídá; proto jakákoli obecná oznámení na pracovišti toho typu, že „za odložené věci se neručí”, nemají právní význam. Z hlediska rozsahu odpovědnosti je třeba uvést, že i když je  zaměstnavatel pouze povinen zajistit bezpečnou úschovu svršků a osobních předmětů, které zaměstnanci obvykle nosí do zaměstnání (§ 226 ZP), vztahuje se na základě jeho obecné povinnosti nahradit škodu zaměstnanci (§ 265 ZP) tato povinnost na všechny věci, které zaměstnanec vnese do zaměstnání. Dojde-li totiž ke škodě na věcech, které zaměstnanci obvykle do práce nenosí, je tato okolnost významná jen z hlediska rozsahu náhrady škody (za věci, které zaměstnanec obvykle do práce nenosí a které zaměstnavatel nepřevzal do zvláštní úschovy, odpovídá zaměstnavatel jen do částky 10 000 Kč). Za všechny ostatní věci včetně těch, které se obvykle do práce nenosí, ale které zaměstnavatel převzal do zvláštní úschovy, odpovídá zaměstnavatel bez omezení.

Zákon nestanoví hlediska pro posouzení, které věci zaměstnanci obvykle nosí do zaměstnání. Vodítkem může být jen § 226 ZP, na jehož základě lze usoudit, že především půjde o ty svršky a o ty osobní předměty, které vzhledem k povaze pracoviště, místním a časovým podmínkám, zaměstnanci zpravidla do zaměstnání nosí; vedle oděvu může jít o peněženky, u žen kabelky, přiměřené („obvyklé”) peněžní částky, hodinky, snubní prsteny, mobilní telefony apod. Vždy však půjde o posouzení z hlediska individuálních okolností případu, odlišně lze kupř. posoudit „obvyklost” stejné věci vnesené do zaměstnání v běžný pracovní den, a v den, kdy má být pořádána významná podniková akce na vysoké společenské úrovni. Z povahy věci je zřejmé, že pod pojem „škoda na odložených věcech” nelze podřadit škodu vzniklou na dopravním prostředku zaměstnance a náhradu za ni nelze řešit v režimu ust. § 267 ZP, nýbrž jen podle obecných ustanovení o náhradě škody či v souvislosti s občanskoprávní smlouvou podle občanského zákoníku (např. smlouva o uschování věci), existuje-li.

Určení místa, kam má zaměstnanec věci odkládat, je věcí zaměstnavatele. Může se tak stát pracovním řádem, pokynem vedoucího zaměstnance, nebo faktickým předáním přidělené šatní skříňky, uzamykatelné skříně, apod. Jestliže je zaměstnanci tímto způsobem určeno zcela konkrétní místo pro odkládání věcí, nevznikne zaměstnavateli povinnost nahradit škodu na věcech odložených jinde, i kdyby se jednalo o místo účelnější, z hlediska sledovaného účelu výhodnější nebo praktičtější. V případě, že zaměstnavatel naopak místo neurčí, bude dána jeho povinnost nahradit škodu, dojde-li ke škodě na věci odložené na místě, kam se věci podle zaběhnutých zvyklostí obvykle odkládají, např. volně přístupný věšák, v kancelářích jsou někdy kabelky odkládány na okenní parapety atd. V těchto případech však lze po zaměstnanci požadovat obvyklou míru opatrnosti a běžné péče o vlastní věci, neboť – kdyby kupříkladu ponechal na volně přístupném místě věc, kterou může mít bez nějakých problémů u sebe (peněženku, šperk) – mohlo by to být důvodem pro částečné