Doprava zaměstnanců do zaměstnání z pohledu zákona o daních z příjmů

Třebaže se na první pohled zdá, že nezaměstnaných je v Česku poměrně dost a zaměstnavatelé mají z čeho vybírat, v praxi je tomu často docela jinak. Všeobecně známými hlavními důvody jsou:

Rozumní zaměstnavatelé se proto snaží udržet si zaměstnance, kteří se osvědčili, a přilákat vhodné nové posily nejen mzdovou politikou, ale také dalšími zaměstnaneckými výhodami. Jednou z těchto mimo mzdových možností je snižování pracovních bariér spojených s výdaji na dopravu zaměstnanců do práce a zpět. Variant řešení se nabízí cela řada - a nás budou zajímat zejména jejich daňové důsledky pro obě strany. Nabízí se například::

FIREMNÍ AUTO I PRO SOUKROMÉ ÚČELY

Poměrně častým případem nepeněžního zvýhodnění zaměstnanců je bezplatné poskytnutí firemního vozidla k používání nejen pro služební účely (pracovní cesty), ale i k jejich soukromému vyžití. Protože je tato praxe rozšířená hlavně u manažerů, hovoří se slangově o tzv. manažerských vozidlech. Přitom může jít buď o vozidlo, které zaměstnavatel vlastní, nebo jej má najato na operativní či finanční leasing, anebo vypůjčeno.

Z daňového pohledu zaměstnavatelů panuje odborná shoda - podpořená metodickým Pokynem Generálního finančního ředitelství D–6 k jednotnému postupu při uplatňování zákona o daních z příjmů (Finanční zpravodaj č. 7/2011), že z důvodu částečně soukromého využití vozidla zaměstnancem nemusí zaměstnavatel krátit daňovou účinnost výdajů, které s vozidlem má, což jsou hlavně odpisy, resp. nájemné, opravy a pojištění. Daňově neúčinná výjimka se týká soukromě zaměstnanci spotřebovaných pohonných hmot, které jsou pro zaměstnavatele uznatelné jen do výše případné náhrady zaměstnanci. Využití firemních vozidel zaměstnanci ovšem brání v uplatnění tzv. paušálních výdajů na dopravu na tato vozidla zaměstnavatelem ve smyslu § 24 odst. 2 písm. zt) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. (dále jen "ZDP").

Smutnější je pohled zaměstnanců, u nichž jde o zdanitelný i zpojistitelný majetkový prospěch, pro jehož ocenění je stanoven speciální daňový režim v § 6 odst. 6 ZDP. Toto daňové ocenění nepeněžního příjmu nebere v potaz míru opotřebení vozidla ani skutečnost, že jej zaměstnanec smí soukromě využít třeba jen pro limitovaný počet kilometrů nebo pouze několik málo dnů v měsíci atd. Paušálně se jedná o 1 % vstupní ceny vozidla – a to vždy včetně DPH, i když si zaměstnavatel oprávněně uplatnil odpočet daně - za každý i započatý kalendářní měsíc poskytnutí vozidla, minimálně 1 000 Kč. Jde-li o najaté vozidlo, vychází se ze vstupní ceny vozidla u původního vlastníka, a to i když dojde následně k odkoupení vozidla dotyčným zaměstnavatelem.

PENĚŽNÍ PŘÍSPĚVEK NA DOJÍŽDĚNÍ

Každému zaměstnanci samozřejmě nelze poskytnout k dojíždění do práce a zpět firemní automobil, a je tak případně zvolena úspornější varianta peněžitého příspěvku ke krytí těchto nutných výdajů spojených s výkonem závislé činnosti mimo bydliště zaměstnance. Je asi vhodné jednoznačně uvést, že rozhodně nejde o povinnost zaměstnavatele stanovenou zákoníkem práce. Samotný zákoník práce považuje cestu do zaměstnání a zpět za čistě soukromou záležitost zaměstnanců, jak například vyplývá z jeho § 380 odst. 3 ZP, podle kterého pracovním úrazem není úraz, který se přihodil na cestě do zaměstnání a zpět, tudíž zaměstnavatel zde neodpovídá za škodu.

Tento výdaj zaměstnavatele daňový zákon výslovně neřeší, což je relativně dobrá zpráva, jelikož díky tomu lze využít obecné ustanovení bod 5 § 24 odst. 2 písm. j) ZDP a opřít o něj daňovou účinnost těchto výdajů. Postačí k tomu drobnost - aby se jednalo o právo dotyčného zaměstnance (zaměstnanců) vyplývající z kolektivní smlouvy nebo z vnitřního předpisu zaměstnavatele, anebo z pracovní či jiné smlouvy.

Z pohledu zaměstnanců tyto příjmy podléhají zdanění a rovněž tak pojistnému na sociální a zdravotní pojištění. Jedná se tedy fakticky o stejný režim, jako kdyby byla o danou částku přímo zvýšena mzda. Problematickou otázkou je ale stanovení výše příspěvku. Nejjednodušší je jistě stejná paušální částka každému, pak ale mohou vznikat rozmíšky mezi zaměstnanci bydlícími blíže a dále, takže je vhodné přihlédnout k tomuto parametru. Alternativou – se stejnými daňovými i pojistnými dopady – je proplácení jízdenek za cestu do a z práce předložených zaměstnanci. Což je ale administrativně náročnější a paradoxně znevýhodňuje svědomitější a úsporněji se chovající zaměstnance s předplacenou (režijní) průkazkou, kteří si jízdenky již nemusejí kupovat.

ZAJIŠTĚNÍ SVOZU A ODVOZU ZAMĚSTNANCŮ

Tato možnost se přirozeně nabízí zejména, když zaměstnavatel provozuje veřejnou hromadnou dopravu osob. Pak obvykle umožňuje zaměstnancům přepravu vlastními dopravními prostředky zdarma, nebo s výraznou slevou oproti běžným cestujícím. Tento benefit je populární ze tří důvodů. Pro zaměstnavatele neznamená žádné výdaje navíc, pravidelnou přepravu veřejnosti uskutečňuje tak jako tak podle jízdních řádů, tratí jen na jízdném, které jeho zaměstnanci nemusejí platit v plné výši. Protože toto právo zaměstnanců vyplývá obvykle z vnitřního předpisu zaměstnavatele, jedná se pro něj opět v souladu s bodem 5 § 24 odst. 2 písm. j) ZDP o daňové výdaje, resp. není nutno z tohoto důvodu krátit daňovou účinnost provozních nákladů. Z pohledu zaměstnanců se jedná o praktický benefit, který pochopitelně využívají nejen při cestách do a ze zaměstnání. A navíc jde o mimořádně daňově výhodnou záležitost, protože podle § 6 odst. 9 písm. e) ZDP jsou od daně z příjmů osvobozena – a proto ani nepodléhají pojistnému - zvýhodnění poskytovaná zaměstnavatelem provozujícím veřejnou dopravu osob svým zaměstnancům a jejich rodinným příslušníkům ve formě bezplatných nebo zlevněných jízdenek.

Veřejnou dopravu osob ovšem provozuje jen malé procento firem, ostatní pak jen zcela výjimečně zajišťují svoz zaměstnanců do práce a jejich odvoz domů vlastními nebo najatými autobusy (minibusy). Do konce roku 2007 na ně pamatovalo speciální daňové ustanovení uznávající výdaje na dopravu zaměstnanců do a ze zaměstnání motorovými vozidly pro přepravu deseti a více osob. Od roku 2008 již toto speciální ustanovení v ZDP není, což paradoxně daňové podmínky vylepšilo, protože není v tomto směru omezeno zmíněné obecné pravidlo bodu 5 § 24 odst. 2 písm. j) ZDP vstřícně a široce uznávající výdaje na práva zaměstnanců zaštítěná vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní smlouvou atp. Žel z pohledu zaměstnanců to až tak radostné není, protože tento benefit představuje zdanitelný nepeněžní příjem (majetkový prospěch spočívající v úspoře jejich výdajů za dopravu), který podléhá i pojistnému. Praktickou komplikací je daňové ocenění tohoto příjmu, které by mělo odpovídat obvyklému jízdnému za srovnatelnou veřejnou dopravu, což nebývá snadné ani jednoznačné.

JÍZDNÉ MIMO REŽIM CESTOVNÍCH NÁHRAD

Leckoho možná napadne, proč složitě vymýšlet něco, na co již přece dávno pamatuje zákoník práce, a to v podobě náhrady jízdních výdajů podle § 157 ZP. Bohužel tak prosté to není. Zmíněná náhrada jízdních výdajů se totiž týká (až na okrajové výjimky, viz dále) jen pracovních cest, kterými se podle § 42 ZP rozumí časově omezené vyslání zaměstnance…