dnes je 29.3.2024

Input:

Cesta aikidó a cesta manažera

1.2.2007, Zdroj: Verlag DashöferDoba čtení: 12 minut

Dnešní doba je paradoxní - máme k dispozici nesmírné množství informací, a přesto je často neumíme využít. Semináře, workshopy, tréninky - informace prolétnou naší myslí a zanechají ji často v takřka nedotčeném stavu. Zkusme opustit přednáškové místnosti a najít jiný způsob, který sjednocuje informace s tělesným prožitkem. Protože teprve po této zkušenosti skutečně víme a nezapomínáme. Jednou z cest se může stát i japonské bojové umění aikidó. Proč může být inspirativní pro manažery? Třeba pro myšlenky, ze kterých vychází:

  • Aikidó je neporazitelné, protože nezápasí s ničím. Pravé vítězství je vítězství nad sebou samým.

  • Vítězství, to je nalézt soulad mezi sebou a druhými.

Anebo Vás o tom přesvědčí následující rozhovor s Halkou Baláčkovou, MBA, která pracuje jako trenérka a kouč v oblasti managementu, ale také sama cvičí a vyučuje bojové umění aikidó.

Jak jste se k aikidó dostala?

Vždy jsem hodně sportovala - věnovala se moderní gymnastice, skokům do vody, aerobiku, józe. Když jsem začala pracovat, tak jsem zjistila, že času je stále méně a méně. Cítila jsem ale, že se potřebuji nějakou sportovní aktivitu, které se budu moci věnovat soustavně delší dobu a která kromě fyzického pohybu bude založena na nějakém myšlenkovém základě. A protože má sestra tehdy navštěvovala aikidó, rozhodla jsem se jít se podívat na první hodinu. Hned při prvním tréninku mě zaujala myšlenka mistra a to rozhodlo, že jsem zůstala.

Jaká to byla myšlenka?

Pro mě úžasná a aktuální, která mě v aikidó vede dosud. Pokusím se ji objasnit - v aikidó děláme na začátku hodiny dýchací cvičení, tzv. „kokyu“. Jeho základem jsou dva pohyby - yonote kokyu, cvičení s dlaněmi otočenými ven - a inote kokyu - s dlaněmi otočenými dovnitř. Můj první mistr, pan Václav Kubát, tehdy řekl: „V kokyu si uvědomujete svůj prostor. První cvičení s dlaněmi otočenými ven vymezuje Váš osobní prostor. V něm rozhodujete, koho si do něj pustíte a koho ne. Druhé cvičení, s dlaněmi dovnitř, určuje vnitřní prostor, ten je Váš, za něj jste zodpovědní, v něm musíte mít čisto a uklizeno, aby Vám v něm bylo dobře.“ A to samozřejmě platí nejen při tréninku, ale i doma či na pracovišti.

Bojovým uměním se věnují převážně muži. Není to podobné jako v managementu? I tam se ženy vyskytují sice stále častěji, ale přesto v menšinovém zastoupení. Jak jste se s touto situací vyrovnávala Vy?

Měla jsem štěstí, že při svých začátcích byla ve skupině tak jedna čtvrtina žen. Dobře jsme si rozuměly. Teď se mi ale stává, že jsem na tréninku sama žena, někdy jako trenérka i vedu pouze mužskou skupinu. Aikidó mě naučilo přijímat a zvládat toto složení skupiny a muži mě akceptují. Tato zkušenost mi velmi pomáhá při vedení manažerských seminářů, na kterých jsou pouze muži. Díky sportu mi tato skutečnost nikdy moc nevadila a aikidó ji jen podpořilo. Prostě se tím příliš nezabývám.

Pomohlo Vám aikidó v práci nebo práce v aikidó?

Myslím, že je to vzájemně propojeno. Vedu semináře a často jednám s manažery. Představuji si, jaký by tento člověk byl na žíněnce. Někdy se té představě musím smát, někdy cítím, že by dotyčný mohl být dobrý. Usuzuji hodně podle pohybů dotyčného, podle jeho práce s prostorem. Důležitá je i citlivost, s níž člověk dokáže vnímat, co druhý v dané chvíli potřebuje.

Při tréninku aikidó se obvykle neoddělují pokročilí a začátečníci do zvláštních skupin, ale cvičí společně. Pro pokročilejší žáky je pak práce se začátečníky obohacující, ale také obtížná. Připomíná mi to manažery, kteří nastupují do funkce a postrádají onu citlivost, kterou mají lidé s dlouhodobou zkušeností.

Ano, cvičení se začátečníky je mnohem obtížnější než s pokročilými žáky. Jsou - i když nechtěně - nejtvrdší. Svoji energii nemají zpracovanou a používají ji - obrazně řečeno - v surovém stavu. Z takového cvičení si někdy odnášíte boule a rány. Řeknete začátečníkovi například: „Zaútoč!“ - a ten člověk zaútočí silou naprosto nekontrolovatelnou, nebo provede nepředvídatelný pohyb. Časem jsem přišla na to, že takto nesmyslný příkaz dávat nemohu a že své přání musím přeformulovat.

Z toho mi vyplývá - přeloženo do manažerského slovníku - že za to, co se stane, je zodpovědný ten, kdo je tam déle. Ať je to v dójó, či na pracovišti. Odpovědnost vždy leží na tom, kdo pokyn vydá. Dříve se mi stávalo, že když můj partner neudělal přesně to, co se chce, vzmáhala se ve mně netrpělivá otázka: „Proč to, proboha, neudělal?“ Myslíte si, že je vše jasné, ale když se vžijete do bot začátečníka - na žíněnce i v managementu - zjistíte, jak je to obtížné, než neobratná gesta přejdou do úplně přirozeného pohybu, než si své dovednosti opravdu zažijeme.

V aikidó se o začátečníkovi ví, i když není označen pásky jako v jiných bojových uměních. Ale v managementu nikoliv a tam může manažer napáchat řadu neplech, právě díky nekultivované síle. Proto si myslím, že aikidó je dobrá škola pro manažery, protože je naučí pracovat se svou silou a energií tak, aby nebyla destruktivní, ale adekvátní dané situaci.

Naprosto souhlasím. Je zajímavé, že naše dójo navštěvuje hodně lidí, kteří jsou na vzrůstajících manažerských pozicích. Na nich je vidět, že se tím učí.

Aikidó nutí člověka být bdělý. Což se hodí i v managementu.

Aikidó učí pozornosti a bdělosti a čím déle, tím více tato schopnost narůstá. Ze začátku se hodně věnujete technikám, při nichž se soustředíte na sebe. Ale později už může přepnout na autopilota a začít vnímat své okolí. Člověk je sám ve svém centru, při dýchání se zklidňuje, ale jeho pozornost neupadá, zvyšuje se. Při cvičení nemůžete vnímat jen sebe a svého partnera, ale také celý prostor, protože provádíte relativně nebezpečné techniky a musíte dávat pozor, abyste někomu nevstoupili do cesty a neohrozili jeho i sebe. Čím déle cvičíte, tím méně se takové „nehody“ stávají. Někdy dokonce již v předstihu vnímáte, že se do daného prostoru někdo chystá vstoupit nebo tam padá. Aikidó tedy rozvíjí nejen bdělost, ale i předvídavost. Ověřila jsem si to například při řízení vozidla. Jsem schopná provoz vnímat ze širších perspektiv. U žen se říká, že jsou horší řidičky, ale mám svoji zkušenost, že díky aikidó se mi zlepšil pocit z jízdy. Vnímám okolní vozidla lépe a mohu lépe reagovat. A to často u jiných řidičů nepozoruji.

Když vedu manažerské semináře a zaujmu klidovou pozici, obsáhnu všechny lidí, kteří se ho účastní, a jsem schopná je vnímat a reagovat na ně. I to připisuji aikidó. Tento pocit jsem zažila například při nedávném outdooru. Hned bylo poznat, jak málo lidí si svůj prostor uvědomuje a do jaké míry jsou schopní předvídat.

Na aikidó se mi líbí, že čím déle člověk cvičí, tím je pohyb uvolněnější, jemnější, je v něm méně „násilí“. A to je dobré i pro práci s podřízeným.

S tím souhlasím. Aikidó vede člověka k tomu, že vycítí, kde je blok v komunikaci, přes který to nejde, a netlačí na pilu. Jeden z principů je, že při cvičení se učíte nepoužívat svoji sílu. Čím je člověk pokročilejší, tím je schopen více vydržet, a to bez ohledu na věk či fyzickou zdatnost. Je to způsobeno tím, že se naučíte využívat jednodušší cesty a energie, které přicházejí.

Pro příklad uvedu jeden z prvků aikidó, - a to krok zvaný „irimi tenkan“. Tímto pohybem se dostáváte z linie útoku, a to tak, že nakračujete šikmo vpřed a otáčíte se na jedné noze. Po jeho provedení jste prakticky po boku svého partnera, kde vidíte věci z jeho úhlu pohledu. Pro něj je to ale nečekaný moment překvapení, prázdnoty, který Vám dává značnou výhodu.

Paralelou, například v komunikaci, je pro mě otázka. Někdo Vám řekne: „V tom s Tebou naprosto nesouhlasím“. V běžném rozhovoru se mnoho lidí dostane do střetu, berou tuto větu jako útok a oplácí stejně: „No, to si můžeš myslet, co chceš.“ A v tom okamžiku jdou energie obou účastníků proti sobě. Můj výcvik mě naučil, že je lépe říci: „To je zajímavé, v čem konkrétně nesouhlasíš?“ Energie je najednou naprosto jiná, umožňuje další dialog či přiznání: „Ano, vždyť jsi vlastně měl pravdu.“ Nejdete do toho silou, s opozičním názorem, ale se zvědavostí, s prázdnotou. Pak to může fungovat - v aikidó i v managementu.

Základem všech technik je správný postoj. Není to onen „špičkový“ postoj,
Nahrávám...
Nahrávám...