Nepřístupný dokument, nutné přihlášení
Input:

§ 1a ZP Základní zásady pracovního práva

18.4.2017, , Zdroj: Verlag Dashöfer

2.1.10001
§ 1a ZP Základní zásady pracovního práva

JUDr. Věra Bognárová

Úplné znění

Ustanovení související

  • Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů

    • § 1 – předmět úpravy

    • § 2 – závislá práce

    • § 3 – výkon závislé práce

    • § 4 – použití občanského zákoníku pro pracovněprávní vztahy

    • § 4a – možnost odchýlení se od ustanovení zákoníku práce

    • § 363 – ustanovení, kterými se zapracovávají předpisy Evropské unie

  • Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů

    • čl. 26 až 29

  • Zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů

  • Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů

  • Zákon č. 198/2009 Sb., antidiskriminační zákon, ve znění pozdějších předpisů

  • Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

    • § 588

Komentář
Komentář

Současná právní úprava základní zásady, kterými se úprava pracovního práva řídí, výslovně upravuje v § 1a ZP. Zákoník práce ne vždy ve všech obdobích základní zásady výslovně vymezoval či upravoval, starý zákoník práce je měl např. pouze uvedené jako články před vlastním textem zákona. Význam zásad je však významný především při použití jednotlivých pracovněprávních institutů. Jednotlivé právní úpravy se proto vždy musí při jejich aplikaci, nebo příp. při řešení sporu, poměřovat obsahem těchto zásad, které zákonodárce vymezil jako základní.

Je nutné upozornit také na to, že výčet základních zásad není taxativní, to plyne z návětí, že mezi základní zásady pracovněprávních vztahů patří „zejména”. Lze tak dovodit, že zásad může být více. V zákoně našly vyjádření pouze takové zásady, které jsou nejvýznamnější a které vyjadřují i základní funkce pracovního práva.

Ochrana postavení zaměstnance

Za nejvýznamnější z tohoto pohledu je nutné považovat zvláštní zákonnou ochranu postavení zaměstnance. Pracovní právo jako právo soukromé je postaveno na základě smluvních vztahů, tzn. k výkonu závislé práce nemůže dojít jiným způsobem než smluvním ujednáním. Přesto je postavení zaměstnavatele, který nabízí práci a má v řadě případů právo určovat podmínky výkonu práce a požadavky na práci kladené, silnější. Zaměstnanec se také často výkladově označuje jako strana „slabší”. Ochrana pracovního práva proto spočívá v tom, aby byl zaměstnanec přímo právní úpravou chráněn před možným prosazováním vůle zaměstnavatele. Jednotlivá ochrana spočívá např. v tom, že zaměstnavatel je povinen určovat čerpání dovolené v zákonném rozsahu (§ 217 ZP), že zaměstnanci musí být poskytnuta po nepřetržitém výkonu práce přestávka na jídlo a oddech (§ 88 ZP), nebo že s ním nesmí být rozvázán pracovní poměr výpovědí ze strany zaměstnavatele v době, kdy u zaměstnance existuje dočasná pracovní neschopnost, čerpání mateřské nebo rodičovské dovolené nebo jiné ochranné doby. Zákonná ochrana postavení zaměstnance jako na prvním místě jmenovaná základní zásada je však v zákoníku práce vyjádřena také samostatně v § 346b až 346d ZP. Převážná část norem z těchto ustanovení je zákazového charakteru; zaměstnavatel nesmí např. ukládat peněžní postihy, nesmí přenášet riziko z výkonu závislé práce na zaměstnance, nesmí od zaměstnance v souvislosti s výkonem závislé práce požadovat peněžitou záruku atd.

S účinností od 1. 1. 2014 v návaznosti na nabytí účinnosti nového občanského zákoníku byly základní zásady doplněny v tom směru, že některé výslovně vyjmenované zásady, a to zásada zákonné ochrany postavení zaměstnance, uspokojivých a bezpečných pracovních podmínek pro výkon práce, spravedlivého odměňování