dnes je 28.3.2024

Input:

Platové tarify

31.10.2014, , Zdroj: Verlag DashöferDoba čtení: 11 minut

5.2.1.3 Platové tarify

JUDr. Eva Rothová

Platový tarif je základní nárokovou složkou platu zaměstnance (s výjimkou případů, kdy zaměstnavatel sjednal se zaměstnancem smluvní plat). Podle § 123 ZP přísluší zaměstnanci platový tarif stanovený pro platovou třídu a platový stupeň, do kterých je zařazen. Podle odstavce 4 téhož paragrafu zařadí zaměstnavatel zaměstnance do platového stupně podle doby dosažené praxe, doby péče o dítě a doby výkonu vojenské základní (náhradní) služby nebo civilní služby (dále jen „započitatelná praxe”).

Vedle určení platového tarifu podle započitatelné praxe zmocňuje zákoník práce vládu ke stanovení okruhu zaměstnanců, kterým může zaměstnavatel určit platový tarif zvláštním způsobem (podle jiných kritérií než podle započitatelné praxe).

Stupnice platových tarifů stanoví nařízení vlády č. 564/2006 Sb. v přílohách 1 až 8. Platové tarify uvedené v těchto stupnicích přísluší zaměstnancům, kteří pracují po stanovenou týdenní pracovní dobu (§ 79 ZP). Sjednal-li zaměstnavatel se zaměstnancem kratší pracovní dobu, přísluší zaměstnanci platový tarif odpovídající této kratší pracovní době (§ 80 ZP).

Zařazení zaměstnance do platové třídy

Zaměstnavatel zařadí zaměstnance do platové třídy podle druhu práce sjednaného v pracovní smlouvě (vyplývajícího ze jmenování) a v jeho mezích na něm požadovaných nejnáročnějších prací, jejichž výkon na zaměstnanci požaduje (§ 123 odst. 2 ZP).

Vedoucí zaměstnanec 

Vedoucí zaměstnanec se zařazuje do platové třídy podle nejnáročnějších prací, jejichž výkon řídí nebo které sám vykonává (§ 123 odst. 3 ZP). To platí i v případě, kdy vedoucí zaměstnanec řídí podřízené zaměstnance pouze organizačně. Pokud vedoucí zaměstnanec výhradně sám vykonává náročnější práce, než jsou práce, jejichž výkon řídí, zařadí se do platové třídy odpovídající jím vykonávané práci (podle stejného principu jako řadový zaměstnanec).

Kvalifikační předpoklady

Zařazení do platové třídy je u všech zaměstnanců ve veřejných službách a správě podmíněno splněním kvalifikačního předpokladu vzdělání, stanoveného v § 2 nařízení vlády č. 564/2006 Sb.

Pro výkon prací v jednotlivých platových třídách jsou stanoveny tyto kvalifikační předpoklady: základní vzdělání nebo základy vzdělání pro 1. a 2. platovou třídu, střední vzdělání pro 3. platovou třídu, střední vzdělání s výučním listem nebo střední vzdělání pro 4. platovou třídu, střední vzdělání s výučním listem pro 5. platovou třídu, střední vzdělání s maturitní zkouškou nebo střední vzdělání s výučním listem pro 6. platovou třídu, střední vzdělání s maturitní zkouškou pro 7. a 8. platovou třídu, vyšší odborné vzdělání nebo střední vzdělání s maturitní zkouškou pro 9. platovou třídu, vysokoškolské vzdělání v bakalářském studijním programu nebo vyšší odborné vzdělání pro 10. platovou třídu, vysokoškolské vzdělání v magisterském studijním programu nebo vysokoškolské vzdělání v bakalářském studijním programu pro 11. a 12 platovou třídu a vysokoškolské vzdělání v magisterském studijním programu pro 13. až 16. platovou třídu.

Pro některé platové třídy je stanoven kvalifikační předpoklad vzdělání alternativně (ve dvou stupních). O stupni vzdělání, potřebném pro výkon konkrétní práce rozhoduje v případě alternativně stanoveného vzdělání zaměstnavatel (pokud není stanoven zvláštním předpisem). Jsou-li pro výkon stejné práce stanoveny kvalifikační předpoklady různými právními předpisy, může zaměstnavatel obsadit pracovní místo pouze takovým zaměstnancem, který splňuje všechny kvalifikační předpoklady vyplývající z těchto předpisů (pokud příslušný právní předpis nepřipouští výjimku).

Výjimečné zařazení do platové třídy

Zaměstnance, který nesplňuje stanovený kvalifikační předpoklad vzdělání, může zaměstnavatel podle § 3 odst. 3 nařízení vlády č. 564/2006 Sb. výjimečně zařadit do platové třídy za předpokladu, že nemohl obsadit pracovní místo zaměstnancem, který dosáhl potřebného vzdělání, a není-li to v rozporu s úpravou vyplývající ze zvláštního právního předpisu, a to

  • až na dobu 4 let,

  • nebo na dobu delší (časově neomezenou), pokud zaměstnanec prokázal předchozí praxí nebo po dobu výjimečného zařazení na omezenou dobu (až čtyř let) schopnost k výkonu požadované práce.

Časově omezenou dobu výjimečného zařazení zaměstnance do platové třídy může zaměstnavatel využít jednak k ověření pracovní způsobilosti zaměstnance, jednak např. v případech, kdy má zájem podmínit obsazení pracovního místa tím, že zaměstnanec ve stanovené době zahájí studium, kterým si doplní potřebné vzdělání nebo zaměstnavatelem stanovené požadavky (např. jazykové znalosti).

Rozhodnutí o výjimečném zařazení zaměstnance do platové třídy při neplnění kvalifikačních předpokladů stanovených v § 2 nařízení vlády č. 564/2006 Sb. je plně v pravomoci zaměstnavatele a zaměstnanec se výjimečného zařazení nemůže domáhat.

Katalog prací

Právně závazným podkladem pro zařazování zaměstnanců do platových tříd je nařízení vlády č. 222/2010 Sb., o katalogu prací ve veřejných službách a správě, (katalog prací). Katalog prací tvoří seznam prací od nejjednodušších, rutinních až po nejnáročnější práce koncepčního a systémového charakteru, které jsou podle kritérií stanovených v § 110 ZP rozděleny do šestnácti platových tříd. Pokud není některá práce v katalogu prací uvedena, zařadí zaměstnavatel zaměstnance do platové třídy, ve které jsou v katalogu prací zahrnuty příklady prací porovnatelné s ní z hlediska složitosti, odpovědnosti a namáhavosti.

Zařazení zaměstnance do platového stupně

Podle § 123 odst. 4 ZP zařadí zaměstnavatel zaměstnance do platového stupně podle doby dosažené praxe, doby péče o dítě a doby výkonu vojenské základní (náhradní) služby nebo civilní služby (dále jen „započitatelná praxe”).

Praxe v oboru požadované práce 

Podmínky a míru zápočtu jednotlivých dob do započitatelné praxe stanoví § 4 nařízení vlády č. 564/2006 Sb. Základním kritériem pro míru zápočtu předchozí praxe je, zda byla tato praxe získána v oboru požadované práce. Praxí v oboru požadované práce se rozumí výkon práce, pro kterou jsou potřebné znalosti stejného nebo obdobného zaměření, jako pro výkon požadované práce. Tato praxe se započítává v plném rozsahu.

Doba jiné praxe 

Dobu jiné praxe započte zaměstnavatel v závislosti na míře její využitelnosti pro úspěšný výkon požadované práce, nejvýše však v rozsahu dvou třetin. Podle konkrétních okolností může zaměstnavatel jinou praxi také nezapočíst vůbec, pokud při ní zaměstnanec vykonával práce, které nejsou v současném pracovním poměru ani částečně využitelné.

Posouzení, zda se jedná o praxi v oboru požadované práce, nebo o jinou praxi, a rozhodnutí o míře zápočtu jiné praxe je v pravomoci zaměstnavatele. Zaměstnavatel by měl pro tento účel zjistit průběh předchozí praxe zaměstnance co nejpřesněji. Není rozhodující, byla-li získána v pracovněprávním vztahu, nebo v jiném vztahu (např. na základě smluv podle autorského zákona u výkonných umělců, při podnikatelské činnosti, apod.).

Náhradní doby

Do započitatelné praxe zaměstnance zahrne zaměstnavatel vedle předchozích dob výkonu práce také tzv. náhradní doby. Zápočet náhradních dob však § 4 odst. 6 nařízení vlády č. 564/2006 Sb. vylučuje v případě, že se zaměstnankyně nebo zaměstnanec současně připravovali na povolání v denním nebo v prezenčním studiu.

Náhradní doby se započtou takto:

Dobu výkonu vojenské základní (náhradní) služby nebo civilní služby započte zaměstnavatel zaměstnanci v plném rozsahu, nejvýše však v rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem platným v příslušné době pro výkon vojenské základní (náhradní) služby. V rozsahu stanoveném pro základní vojenskou službu se tedy zaměstnanci započte i výkon civilní služby, ačkoliv byla delší. Úprava v tomto případě vychází ze záměru kompenzovat zaměstnanci tu dobu, po kterou byl na základě zákonné povinnosti nucen přerušit svoji profesní kariéru a nemohl získávat praxi. Výběr civilní služby byl volbou zaměstnance.

V souhrnném rozsahu nejvýše šesti let započte zaměstnavatel zaměstnankyni (popř. zaměstnanci) všechny doby vztahující se k péči o dítě (mateřskou a další mateřskou nebo rodičovskou dovolenou, dobu trvalé péče o dítě, dobu péče o nezletilé dítě, které je osobu závislou na péči jiné osoby). Při omezení maximálního zápočtu (šest let) se doby péče o dítě započtou podle následujících pravidel:

  • Doba mateřské dovolené, další mateřské dovolené nebo rodičovské dovolené nebo trvalé péče o dítě nebo děti, v rozsahu skutečného

Nahrávám...
Nahrávám...