§ 123 Platové tarify

Platový tarif je základní nárokovou složkou platu. Podle § 123 ZP přísluší zaměstnanci platový tarif stanovený pro platovou třídu a platový stupeň, do kterých je zařazen. Podle odstavce 4 téhož paragrafu zařadí zaměstnavatel zaměstnance do platového stupně podle doby dosažené praxe, doby péče o dítě a doby výkonu vojenské základní (náhradní) služby nebo civilní služby (dále jen „započitatelná praxe“).

Vedle tohoto způsobu určení platového (podle započitatelné praxe) zmocňuje zákoník práce vládu ke stanovení okruhu zaměstnanců, kterým může zaměstnavatel určit platový tarif zvláštním způsobem (podle jiných kriterií, než podle započitatelné praxe). Vzhledem k tomu, že podle § 6 nařízení vlády o platových poměrech mohou zaměstnavatelé uplatnit zvláštní způsob určení platového tarifu u všech zaměstnanců, kromě většiny pedagogických pracovníků, a to bez dalších podmínek, jedná se v podstatě rovnocennou alternativu k určení platového tarifu v platovém stupni podle započitatelné praxe.

Platový tarif tedy zaměstnavatel určí podle platové třídy a

Stupnice platových tarifů stanoví nařízení vlády o platových poměrech v přílohách 1 až 5. Platové tarify uvedené v těchto stupnicích přísluší zaměstnancům, kteří pracují po stanovenou týdenní pracovní dobu (§ 79 ZP). Sjednal-li zaměstnavatel se zaměstnancem kratší pracovní dobu, přísluší zaměstnanci platový tarif odpovídající této kratší pracovní době (§ 80 ZP).

Zaměstnavatel zařadí zaměstnance do platové třídy podle druhu práce sjednaného v pracovní smlouvě (vyplývajícího z jmenování) a v jeho mezích na něm požadovaných nejnáročnějších prací. Vedoucí zaměstnanec se zařazuje do platové třídy podle nejnáročnějších prací, jejichž výkon řídí nebo které sám vykonává. Zařazení vedoucího zaměstnance do platové třídy se odvozuje od zařazení nejvýše zařazeného podřízeného zaměstnance i v případě, kdy vedoucí zaměstnanec řídí tohoto podřízeného zaměstnance pouze organizačně nikoliv odborné. Pouze v případě, že vedoucí zaměstnanec výhradně sám vykonává náročnější práce, než jsou práce, jejichž výkon řídí, zařadí se do platové třídy odpovídající vykonávané práci (podle stejného principu jako řadový zaměstnanec).

Zákoník práce stanoví základní podmínky pro zařazení zaměstnance do platové třídy a platového stupně, s tím, že zmocňuje vládu, aby bližší úpravu provedla nařízením. Tímto nařízením je nařízení vlády o platových poměrech a katalog prací.

Katalog prací, který je podkladem pro zařazování zaměstnanců do platových tříd, tvoří seznam prací od nejjednodušších, rutinních až po nejnáročnější koncepční a systémové práce, které jsou podle kriterií stanovených v § 110 ZP rozděleny do šestnácti platových tříd. Pokud některou činnost katalog prací neobsahuje, zařadí zaměstnavatel zaměstnance do platové třídy, ve které jsou v katalogu prací zahrnuty příklady prací porovnatelné s požadovanou činností z hlediska složitosti, odpovědnosti a namáhavosti (§ 3 odst. 1 nařízení vlády o platových poměrech).

Ačkoliv zákoník práce vychází z principu, že výběr fyzických osob ucházejících se o zaměstnání je plně v kompetenci zaměstnavatele (§ 30), jsou zaměstnavatelé povinni respektovat kvalifikační předpoklady stanovené pro výkon některých prací právními předpisy. Pokud pro výkon určité práce stanoví kvalifikační předpoklady více právních předpisů, může zaměstnavatel obsadit pracovní místo pouze takovým zaměstnancem, který splňuje všechny kvalifikační předpoklady (pokud příslušný právní předpis nepřipouští výjimku). Stanovil-li navíc zaměstnavatel pro výkon některých prací kvalifikační požadavky (např. zaměření nebo obor vzdělání, jazykové znalosti), musí zaměstnanec splnit příslušný kvalifikační požadavek vedle kvalifikačních předpokladů stanovených právními předpisy.

Nařízení vlády o platových poměrech zaměstnanců stanoví kvalifikační předpoklady pro jednotlivé platové třídy v § 2. Těmito kvalifikační předpoklady jsou stupně dosaženého vzdělání podmiňující možnost zařazení zaměstnanců do platové třídy.

Pro výkon prací v jednotlivých platových třídách jsou stanoveny tyto kvalifikační předpoklady: základní vzdělání nebo základy vzdělání pro 1. a 2. platovou třídu, střední vzdělání pro 3. platovou třídu, střední vzdělání s výučním listem nebo střední vzdělání pro 4. platovou třídu, střední vzdělání s výučním listem pro 5. platovou třídu, střední vzdělání s maturitní zkouškou nebo střední vzdělání s výučním listem pro 6. platovou třídu, střední vzdělání s maturitní zkouškou pro 7. a 8. platovou třídu, vyšší odborné vzdělání nebo střední vzdělání s maturitní zkouškou pro 9. platovou třídu, vysokoškolské vzdělání v bakalářském studijním programu nebo vyšší odborné vzdělání pro 10. platovou třídu, vysokoškolské vzdělání v magisterském studijním programu nebo vysokoškolské vzdělání v bakalářském studijním programu pro 11. a 12 platovou třídu a vysokoškolské vzdělání v magisterském studijním programu pro 13. až 16. platovou třídu.

Ve veřejných službách a správě jsou konány i práce, pro které je obtížné stanovit potřebné vzdělání jednoznačně. Pro některé platové třídy je proto nařízením vlády o platových poměrech stanoven kvalifikační předpoklad vzdělání alternativně (ve dvou stupních). O stupni vzdělání, potřebném pro výkon konkrétní práce, rozhoduje v případě alternativně stanoveného vzdělání zaměstnavatel, nestanoví-li potřebný stupeň vzdělání jako kvalifikační předpoklad zvláštní právní předpis.

Zaměstnance, který nesplňuje stanovený kvalifikační předpoklad vzdělání, může zaměstnavatel podle § 3 odst. 3 nařízení vlády o platových poměrech výjimečně zařadit do platové třídy za předpokladu, že nemohl obsadit pracovní místo zaměstnancem, který dosáhl potřebného vzdělání, a není-li to v rozporu s úpravou vyplývající ze zvláštního právního předpisu, a to

Časově omezenou dobu výjimečného zařazení zaměstnance do platové třídy může zaměstnavatel využít jednak k ověření pracovní způsobilosti zaměstnance, jednak např. v případech, kdy má zájem podmínit obsazení pracovního místa tím, že zaměstnanec ve stanovené době zahájí studium, kterým si doplní potřebné vzdělání nebo zaměstnavatelem stanovené požadavky (např. jazykové znalosti).

Rozhodnutí o výjimečném zařazení zaměstnance do platové třídy při neplnění kvalifikačních předpokladů stanovených v § 2 nařízení vlády o platových poměrech je plně v pravomoci zaměstnavatele a zaměstnanec se výjimečného zařazení nemůže domáhat.

Základním kritériem pro zařazení zaměstnance do platového stupně je předchozí praxe. Započitatelná praxe zahrnuje jednak doby předchozího výkonu práce, jednak tzv. náhradní doby, vztahující se k péči o dítě a k výkonu vojenské služby. Podmínky a míru zápočtu jednotlivých dob stanoví § 4 nařízení vlády o platových poměrech.

U předchozí praxe je míra zápočtu je závislá na tom, zda byla praxe získána v oboru požadované práce. Praxí v oboru požadované práce se rozumí výkon práce, pro kterou jsou potřebné znalosti stejného nebo obdobného zaměření, jako pro výkon požadované práce. Taková praxe se započítává se v plném rozsahu.

U jiné praxe posoudí zaměstnavatel její využitelnost pro výkon aktuálně požadované práce, s tím, že maximální možný zápočet této praxe činí dvě třetiny. Jak posouzení, zda se jedná o praxi v oboru požadované práce, nebo o jinou praxi, tak i rozhodnutí o míře zápočtu jiné praxe, je plně v pravomoci zaměstnavatele.

Kromě předchozích dob výkonu práce započte zaměstnavatel zaměstnanci také tzv. náhradní doby, s výjimkou případů, kdy se zaměstnankyně nebo zaměstnanec současně připravovali na povolání v denním nebo v prezenčním studiu (§ 4 odst. 6 nařízení vlády o platových poměrech).

Náhradní doby se započtou takto:

Po sečtení všech dob, které se zahrnují do započitatelné praxe, je zaměstnavatel podle § 4 odst. 7 nařízení vlády o platových poměrech povinen odečíst zaměstnanci, zařazenému do šesté a vyšší platové třídy, pro kterou nesplňuje kvalifikační předpoklad vzdělání, takový počet let, který v podstatě odpovídá délce studia, kterým by potřebné vzdělání získal. Tím se odstraňuje znevýhodnění zaměstnance, který dosáhl stanoveného vzdělání, jeho pracovní poměr vznikl až po ukončení studia, a proto tento zaměstnanec získal kratší dobu praxe než zaměstnanec, který byl do platové třídy zařazen na základě některé z možných výjimek. Shodným postupem se kompenzuje disproporce v zápočtu praxe…